Objevení Stamichmanova pokladu

Kdybych mohla změnit jednu věc na našem pobytu na Dolní Moravě, mám jasno: rozhodně bych nám naplánovala víc dní. Takhle alespoň vím, na co se můžeme příště těšit. Všechny, kteří se však do tohohle koutu Česka teprve chystají, však musím upozornit – rozhodně si udělejte alespoň o jeden den víc času, než s jakým počítáte. I tak ale určitě nestihnete všechno.

Měli jsme veliké štěstí na počasí, když jsme s manželem a holčičkami (šestiletou a devítiletou) vyrazili na kopce Králického Sněžníku. Dva dny před tím padaly z nebe provazy deště. Chvíli před naším příjezdem se však obloha rozzářila jasně modrou barvou a slunce vysušilo louže. Hned po ubytování v Apartmánech U Aloise jsme tak s dětmi vyrazili prozkoumat obřího mamuta, prolézt atrakce v Lesním zážitkovém parku a proběhnout se vodními dílky v Mamutíkově vodním parku. Děti jsme pak museli skoro násilím táhnout domů. Pomohl jenom slib, že se hned zítra zase vrátíme.

U Aloise jsme si po rozsouzení dětského sporu, kdo obsadí horní palandu, udělali hezký večer a stihli jsme si mimo jiné vyprat oblečení po předchozím stanování. Z kuchyně jsme měli výhled na kostel Svatého Aloise a společnost nám dělal hlavně horský klid (tedy až po tom, co děti usnuly). Potřebovali jsme totiž načerpat sílu na náročný druhý den našeho pobytu.

Naplánovali jsme si vyjet lanovkou ke Stezce v oblacích, oběd v restauraci Skalka s výhledem, který se jen tak nevidí, sjet dolů Mamutí horskou dráhou, objevit další zákoutí Mamutíkových zážitkových parků a zakončit den na Mamutíkově nočním dobrodružství. Na všechny body programu došlo – ale užili jsme si též spoustu věcí navíc. Hned pro začátek jsem šokovala sama sebe, když jsem s dětmi prolezla síťovým rukávem mezi patry Stezky v oblacích. A o pár minut později jsem kývla na jízdu tobogánem dolů. Zaváhala jsem jen na chviličku – v momentě, kdy se mladší z holčiček nadšeně odstrčila a zmizela v temnotě. Nemohla jsem ji v tom ale nechat, a tak jsem se s hlubokým nádechem rozjela za ní. Ozvěna mého křiku se nejspíš ozývá v kopcích Králického Sněžníku doteď. Z nenadálého adrenalinu jsem se vzpamatovala na obědě. Výhled do okolní krajiny mě ukolébal. Avšak to už se na světelné tabuli začalo blížit číslo naší rezervace na jízdu Mamutí horskou dráhou. Tříkilometrový sešup dolů plný zatáček, otoček a rovinek, na nichž vám vítr češe vlasy, jsme si z plných plic užili. Nevěřila bych, že to řeknu, ale měla jsem chuť okamžitě vyjet lanovkou zpátky a sjet si to znovu. Pořádnou dávku adrenalinu a ječení ale vystřídal klid v Pískovém světě, kde děti vydržely tři hodiny.

Večer po setmění jsme se pak do dětských parků vrátili, abychom si užili Mamutíkovo noční dobrodružství. Už z dálky holčičky křičely: „Támhle stojí víla!“ Hrou jsme strávili přes hodinku a děti si odnesly kromě nadšení a únavy z běhání a řešení hádanek také kousek Stamichmanova pokladu. Cestou domů mi ta starší pošeptala, že poznala, že ten skřítek na stanovišti u vchodu byl asi převlečený člověk, ale ta víla – ta byla pravá!

Po snídani jsme se další ráno přesunuli na horské stezky. Zamířili jsme totiž do Stamichmanovy štoly. Dolů z kopce jsme skoro běželi. Děti se totiž nemohly dočkat. Hned před štolou je čekalo první překvapení – oblékli jsme se do plášťů a dostali jsme helmy (které se nám dospělým později docela hodily). Stáhli jsme si aplikaci a nechali si vyprávět příběh ztraceného stamichštejnu. V tunelech se role obrátily: děti tentokrát napomínaly nás, abychom úkoly řešili tišeji a nevzbudili Stamichmana. Na konci si v chodbách ani nechtěly udělat fotku – Stamichman přece spí, hádanky jsme vyřešili, tak žádné rušení! Teprve když jsme vrátili pláště a helmy, začaly holčičky řádit jako obvykle.

Už teď se nemůžeme dočkat, až se společně za skřítky, horskými duchy, vílami i mamuty vrátíme. A pokud to na nás nikdo neřekne, nejspíš sem v mezičase vyrazíme s manželem bez dětí.

Autorka: Petra Kejklíčková